Dámské sedlo - historie sedla královen

Tomuto sedlu se často říká "Královna sedel", ačkoli by to správně mělo být "sedlo královen", protože je na světovou jezdeckou scénu zavedly většinou královské jezdkyně.

Dámské sedlo pochází z doby před 600 lety z královských dvorů evropského kontinentu. Do Anglie je přivezla Anna Česká, manželka krále Richarda II. Před koncem 14. století jezdily anglické ženy po "mužském způsobu", rozkročmo. Mnohé nadšené jezdkyně tohoto způsobu používaly až do 16. století, i déle. Teprve později se ženy zúčastňovaly honů v dámském sedle. Sedlo královny Anny bylo v podstatě modifikací soumarského sedla, na němž bylo upevněno jakési stupátko pro nohy zvané planchette. Jezdkyně seděla v pravém úhlu k ose koně s nohama na stupátku. Pro větší bezpečnost mělo sedlo vpředu roh nebo jakýsi jílec, jehož se jezdkyně mohla držet pravou rukou. Při jízdě v takovém sedle nebyla dáma o moc víc než balík, koně musel vést podkoní. Mnohem praktičtější byla druhá varianta planchette, kde žena seděla bokem za mužem, jenž ovládal koně, protože bokem sedící "cestující" nemohla držet uzdu.

Další významnou úpravu sedla si objednala jiná královna, francouzská Kateřina z Medici. A tak kolem roku 1580 už mohly jezdkyně sedět v sedle s dalším rohem, umístěným blízko prvního. Pak přibyl ještě jezdecký hák na opření pravé nohy, takže se jezdkyně mohla posadit obličejem dopředu. Toto sedlo bylo samozřejmě již mnohem bezpečnější. Kateřinino sedlo přežilo celých 200 let, ale mělo velkou vadu. Bylo velmi nesnadné udržet se v něm na hřbetě koně. Tuto závadu odstranil bezpečnostní popruh, zavedený začátkem 17. století. Upínal se k zadní části sedla a pokračoval dolů, kde se připojoval k podbřišníku. Dámské sedlo prodělalo ještě dlouhou cestu změn, než se na něm dalo jezdit bez bolesti v zádech.

Za vynález revolučních změn v užívání dámského sedla a zcela jiné koncepce terénní jízdy vděčíme zapomenutému pařížskému učiteli jízdy na koni Julesu Charlesi Pellierovi. V roce 1830 vyrobil "skákací hlavu", umístil pod původní dva rohy ještě třetí. Toto zařízení bylo upevněno na kostru sedla a ohýbalo se směrem ven podle levého stehna jezdkyně. Vrchní roh byl brzy potom odstraněn. V tomto sedle mohla již jezdkyně jezdit dost bezpečně a dokonce i přeskakovat překážky, což bylo v sedle se dvěma původními rohy obtížné a nebezpečné.

Nové sedlo se dočkalo rozkvětu díky stále rostoucímu počtu Angličanek, které se zúčastňovaly honů se smečkou koncem 19. století. Odvahu jim dodala další královská jezdkyně, Alžběta, císařovna rakouská.

Navštěvovala Anglii a Irsko na "sportovních cestách" v letech 1876 a 1882 a získal si pověst vynikající a nebojácné jezdkyně.

Pod vlivem jezdkyň, jakou byla skvělá rakouská císařovna, se vzhled sedla opět změnil. Prohloubené posedlí nahradilo po čase posedlí rovnější a jezdkyně seděla na pravém stehně obrácená dopředu. Dříve se musela nepohodlně kroutit, aby se mohla podívat vpřed. Současně s objevením "skákací hlavy" zmizela starobylá a nejistá železná podnožka. Postupně ji nahrazovaly různé typy třmenů, až zůstal moderní bezpečnostní s pojistným řemínkem, který umožňuje rychlé otevření třmene.

Dámské sedlo se běžné objevovalo na honbištích až do 20. let našeho 20. století. Pak zmizely dlouhé sukně a spodničky a nahradily je dlouhé kalhoty a hezké jezdecké sukně.

Ženy brzy začaly jezdit po mužsku - rozkročmo. Po 2. sv. válce však nastala renesance dámského sedla. V Británii bylo vzkříšeno v roce 1970 a vznikla velká společnost Ladies Side-Saddle Association, která má nyní více než 2 000 členek. Dámská sedla se opět vyrábějí a na jejich konstrukce se podílejí zkušení experti, takže získávají na kvalitě.

Na kontinentě a v Americe se dámské sedlo takového znovuzrození nedočkalo. Většina jezdkyň je považuje za nepohodlné a málo bezpečné. U nás lze vskutku krásné kusy obdivovat mezi exponáty Hipologického muzea ve Slatiňanech u Chrudimi.